První rada z Ameriky

Po velmi dlouhé době se zase vracím k psaní článků.
Tak si říkám, o čem by bylo nejlepší asi tak napsat? Možná by bylo dobré začít o tom, jaké to bylo žít 9 měsíců v America. Ale možná by bylo ještě lepší napsat o tom, co jsem se tam naučila, protože o Americe přece píše úplně každý a o zkušenostech si můžete přečíst na každém druhém blogu.

Takže za prvé,
život není o hledání sama sebe, ale o vytváření sama sebe.
Je to zvláští, ale jakmile vezmete do ruky svůj život a vezmete si zodpovědost za to, co děláte, váš život se úplně změní. Nejenom že si přestanete stěžovat na některé věci jako je hrozně dlouhý úkol do školy atp. a uvědomíte že jste si vybrali to udělat, ale vášě život se úplně změní.
Pokud si uvědomíte, že můžete pracovat víc pro to, aby jste dostali něco lepšího - to je přece příjemná změna. Změňte všechno, co změnit můžete. Pokud sedíte na pohovce, koukáte se na televizi, ale nelíbí se vám pořad - změníte program? Nepochybně. Změníte ale program i když se ovladač leží někde na druhé straně místnosti? Určitě musíte vyvinout nějaké úsilí aby jste vstali a došli na druhou stranu místnosti. Ale stojí to za to? Určitě. Tak proč všichni neuděláme to samé se životem a místo toho, abychom se spokojili s tím, co se nám tolik nelíbí, proč nepracujeme trochu tvrději pro to, co opravdu chceme?

Pozastavení tvorby

Možná se k psaní článků na tento blog zase vrátím, ale současně musím pozastavit tvorbu. :/
Letím totiž do USA a tak toho musím ještě hodně na poslední chvíli zařídit a nevím, jak tam budu mít čas.
Každopádně budu mezitím vést tento blog: http://studium-v-usa.blogspot.cz/ kde budu o svém studiiu psát úplně všechno.
Takže doufám, že se tu brzo zase "uvidíme" :)

Coca-cola s příchutí tchýně

Tak se mi jednou stalo, že jsem jela s kamarádkou na trip (mluvit v češtině s anglickými výrazy je teďka prostě cool ne?) a zastavili jsme se pro pití.
A on se její taťka nabídl, že tam doběhne, že můžeme zůstat v autě. Tak jsme mu ještě vyřídili ať koupí jednu colu nebo tak něco a tři vody.
Po půlhodině čekání se konečně vrátil s podivným výrazem ve tráři a řekl: "Hrozně dlouho jsem tam hledal nějakou colu. No, jako, mají jich tam celý regál, ale žádnou normální příchuť. Tak jsem vzal nějakou tchýni nebo co."
Načež mu ostatní začali vysvětlovat, že je to jen reklamní kampaň pusu dostane a že se o žádnou příchuť nejedná, zatímco já jsem cvičila svůj poker face a snažila se nesmát se aspoň moc nahlas. Komičnost té situaci dodával ještě fakt, že to všichni brali naprosto vážně!

Do konce roku 2015

Do půlroku chci stihnout následující věci:

1. Dočíst Vyjednavače
2. Dopsat Oko temnoty
3. Mít na tomhle blogu celkem 100 článků
4. Udělat ten blbej detox, o kterým už měsíc mluvím :DD tzn. týden bez pc a mobilů (uvažuji že bych udělala jen týden bez internetu a z mobilu si odinstalovala aplikace jen pro zábavu; a na pc bych mohla jen psát).
5. Zamilovat se a tentokrát aby to vyšlo (vím, tohle není úplně cíl jako takový, špatně se plní a špatně se posuzuje, jestli byl splněn, ale i tak... Je to asi takové mé přání, které bych opravdu chtěla, aby se splnilo)

Není toho moc, ale nechci si dávat cíle, které nesplním. U těchto 4 věcí (a pátou nepočítám), jsem si jistá, že splnit chci a že jsou dosažitelné, takže nemusím ani vynaložit tolik úsilí.

Aby mě něco motivovalo, dám si ještě trest a odměnu.

Takže trest: Týden bez facebooku (vím, nepůsobí to tak hrozně... Ale... no... eh... řekněme že pro mě to opravdu JE dlouhá doba)

A odměna: Koupit si knihu + napustit si úžasnou příjemnou horkou vanu s pěnou!!

Idol, vzor a ideální soused

Jednou jsem četla jednu knížku, kde psali, že si mám vytvořit list ideálních sousedů. Může to být kdokoliv, klidně někdo už ze záhrobí, ale měl by to být někdo, s kým bychom si začli na kafíčko, pokecali bychom a něco se od nich přiučili.
Udělejte si i seznam vy, napište si tam vždycky danou osobu a vlastnost, kterou na ní obdivujete. Je to jako byste si vyskládali ideálního člověka z lidí, které už znáte a pak se jím pokusili stát.

Řeknu vám svůj seznam:
Strejda, děda a Dale Carnegie -- pro svoji schopnost jednat s lidma

J. K. Rowlingová -- protože ji obdivuji, protože její dílo mi tak nějak přirostlo k srdíčku a protože
obdivuji její vytrvalost a že i když jí nic už nezbylo, pořád pokračovala ve psaní

Jeden kluk z okolí -- pro svoji vyrvnanost, klid v duši a neskutečně úžasnýs smysl pro humor

Mamka -- pro všechnu tu lásku, kterou rozává kolem :)

První třída: Učitelka

Ať už vám lidi budou o vás říkat cokoliv, nevěřte jim. Protože každý má na svět trochu jiný pohled, zkreslený a tak vám názor ostatních lidí moc do života nepřinese.
Je to jako v té bajce o třech slepcích a slonovi, kdy se každý snaží říct, co je před nimi, ale každý nahmatal něco jiného (chobot, nohu, ocas). Všichni mají svým způsobem pravdu v tom co říkají, jsou přesvědčení o své verzi pravdy a nechtějí, aby je ostatní tahali za nos.
Když vám tedy někdo něco řekne, neberte si to příliš osobně... Protože on vás vidí z trochu jiné stránky, nezná celý příběh a řekne vám jen to, co vidí on sám. Jenomže stejně jako v té bajce je to jen výpoveď slepce, který se snaží dopátrat se pravdy.

Dám vám příkad. Když jsem chodila do první třídy na základní školu, měla jsem jako třídní učitelku ehm... nepříliš milou dámu, která mi nedávala najevo zrovna vřelou lásku. Řekla mi, že na to nemám, že na škole nemám co dělat, že se nedokážu soustředit a že bych měla jít na zvláštní školu. A já jí uvěřila. Naštěstí jsem ale měla mamku, která mě podpořila a říkala, že to spolu zvládneme.
Naštěstí jsme příští rok už dostali jinou učitelku a stou jsme se vesměs ignorovali. Teď jsem najednou dostala příležitost se prosadit. No a dopadlo to tak, že z páté třídy na základce jsem se rozhodla odejít na gymnázium, a to z jednoho prostého důvodu -- nikdy jsem se neučila ale na základce jsem měla vždycky samé jedničky.
Neučím se ani teď, ale i tak mám na vysvědčení vždycky vyznamenání, odjíždím studovat na rok do USA (snad) a vypadá to, že se asi přihlásím na medicínu.
Párkrát jsem si představila, jak by se asi tvářila ta sáma učitelka, kdybych k ní přišla a všechno jí to vyložila. Jak mi řekla, že na to nemám a že bych měla jít na zvláštní školu. (Vsuvka: I kdyby se mi koneckonců dostalo takové příležitosti, už bych to asi neudělala. Protože vím, že by to stejně nic nezměnilo, jenom bych si vybila svoji zášť. A taky vím, že negativní chování k ostatním lidem nikdy ničemu nepomohlo). Vůbec nevím, kde něco takového vzala, ale naučila jsem se od ní jednu věc: Nikdy neříkejte lidem, co dokážou a co ne, nebo vám ještě uvěří a vy jim seberete příležitost k růstu. A i kdyby to všechno takhle bylo, dítěti nikdy nemůžete říct nic špatného o něm samým. Děti to špatně nesou, berou si to moc k tělu a pak to ovlivňuje jejich celoživotní názory.
A možná proto bych i chtěla v budoucnu pracovat s dětmi, protože vím, že se dají snadno ovlivnit, a já bych je ráda přivedla na tu správnou cestu, ukázala bych jim, že nemusejí dělat v životě to, co se jim řekne, ale že se mohou rozhodnout samy, kudy se vydají, co podniknou a jaký život budou vést. Ukázala bych jim, že všechno na světě je možné, a že nemají věřit těm, co se jim budou stavět do cesty.

Ligy neexistují!! :)

Pokaždé, když procházím kolem páru, kde jeden z nich vypadá... řekněme na dvojku, možná jedničku na stupnici od jedné od deseti a druhý je jasná jedenáctka, vždycky se zarazím a přemýšlím, jak je možné, že se ti dva dali dohromady.
Většinou se totiž určité typy lidí přitahují (a o tom jsem mám dojem už článek napsala), vrána k vráně sedá. Co teda vedlo tyhle dva, na první pohled tak odlišní, aby se dali dohromady?
A opět to zní trochu povrchně... Ale vždycky uvažuju nad tím, co je na osobosti té jedinčky možná dvojky tak skvělého, že s ní/m chodí 11ka.
Jenomže čím víc se nad tím zamýšlím, tím snadněji docházím k závěru, že celá společnost má vytvořený jakýsi kastovní systém. A teď už nejde jen o vzhled, i když to je dost často, podle čeho lidé posuzují ostatní lidi na první pohled, když o daném člověku ještě nic neví.
Vždyť ... když říkáte o svém partnerovi rodičům, většinou se ptají kam chodí na školu, jak se učí a podobně. Posuzují lidi a škatulkují si je do svého vlastního kastovního systému podle toho co dělají, jak se tomu věnují, jestli jsou chytří, schopní a tak dále...
Člověk pak z toho celého má trochu dojem, že někteří jsou výš a jiní níž, že někteří jsou předurčeni k velkým činům zatímco druhý budou rádi, když zvládnou správně udělat popcorn. A takové uvažování je špatné, věřím totiž, že všichni lidi jsou si na světě rovni.
Většina z nás se narodila ve stejných podmínkách, do rodiny, kde je jejich rodiče mají rádi a opatrují je, dostalo se jim stejným příležitostem jako ostatním, tak proč se od sebe tak lišíme? Proč bychom se měli rozlišovat podle toho, kdo kam chodí na školu nebo jak vypadá? Proč bychom si měli myslet, že někdo toho dosáhne v životě víc nebo míň? Vždyť všechno tohle záleží na nás samotných, pokaždé, když uvidíme někoho, kdo je mnohem úspěšnější, než si my samy myslíme, že kdy budeme, měli bychom se pozastavit a říct si: Sakra! Jak toho dosáhl? Vždyť stejných výsledků bych mohl dosáhnout i já... A pak se do toho opřít.
Kastovní systém existuje zabudovaný jen v našem podvědomím a dokud budeme takhle rozřazovat lidi, budeme muset i zařadit někam sebe a pokud nepatříte mezi sebestředné narcisty, tak to rozhodně nebude na prvních příčkách a v tu chvíli se zde objevuje problém.
Proto smažme všechny tyhle rozřazení, přijměme teorii, že všichni lidé jsou si na světě rovni a začněmě přemýšlet nad tím, v kterém směru bychom se rádi zlepšili, abychom se stali tím člověkem, o kterém si myslíme, že je ideální.
Abychom dosáhli toho, že jednoho dne se zastavíme, ohlédneme se na tu cestu zpět, kterou jsme podnikly a řekneme si: Ano, dosáhl/a jsem toho, čeho jsem chtěl/a!
Abychom se samy jednou ocitli v té pomyslné vyšší třídě, ale nechovali se povýšeně a uznávali ostatní, že jsou na stejné úrovni.
Protože nejsou úrovně, nejsou ligy, nejsou levly, nic takového, jenom každý je trochu na jiné vzdálenosti od svého cíle a každý se vydává trochu jiným směrem.