Tento článek navazuje na jiný článek. (To aby to nebylo tak jednoduchý)
Tou dobou jsem chodila s jedním klukem z okolí, blonďatý, vzhledově tak čtyřka, ale měla jsem ho ráda. vždycky se tak hezky smál a vyprávěl mi hodně o sobě.
Byl z Lomnice (pro účely soukromí název města změněn), dřív hrál florbal, teď byl ve druháku ve škodovce a spoustu takových drobností, které seděli i na toho z předchozího článku.
A jednou jsme zrovna takhle šli s kamarádkou (na tom vandru) kolem místa, kde se pásly krávy, a povídaly si o tom, jak jsme se s kým seznámily.
Když v tom jsem si ty dva případy spojila dohromady.
Kruci! Vždyť já jsem se tehdy setkala se svým přítelem!! (ex, jen technická poznámka)
A najednou... Jako by to všechno zapadlo do jedné mozaiky. Tedy, kolik čtyřkovch blonďáků je z Lomnice (opět pozměný název... Ale to jsou všechny, nemusíte se bát ;)), hraje florbal a chodím teď druhým rokem do škodovky?
Pravda, nepravda, mozek by mi nedal pokoj, dokud by se nedozvěděl, jak se věci mají. A tak, někdy k věčeru (neměli jsme hodinky) jsem ze sebe uprostřed pastvin s krávami shodila půltový batoh (už jsem vám někdy řekla, že mám skolny přehánět?), vyhrabala ze dna mobil, zapnula a zavolala příteli.
Nastala trochu komická situace, kdy jsem se rozpačitě zeptala:
"Hele... Jel jsi někdy před rokem touhle dobou v pátek vlakem domů do Lomnice?" načež se to všechno trochu zkomplikovalo, protože takový detail on sám nevěděl.
Přece by nemohl zapomenout takovou událost!! A o tom mě také o minutu později ujistil, a že to určitě nebyl on.
Hlava se mi trochu zamotala a mě došlo, že v životě se nemůže stát až tak nepravděpodobná situace. Trochu mě to uklidnilo, protože kdybych opravdu tehdy potkala svého přítele... Nevím, co bych dělala, snad bych dokonce ještě začala věřit na osud.
Ale konečně bych mohla říct tu větu: "Neřila jsem na osud... Do té doby, než jsem potkala tebe" s alespoň malým nádechem pravdy a vykládala všem bezvadnou storku, jak jsme se seznámili.
Žádné komentáře:
Okomentovat