Pokaždé, když procházím kolem páru, kde jeden z nich vypadá... řekněme na dvojku, možná jedničku na stupnici od jedné od deseti a druhý je jasná jedenáctka, vždycky se zarazím a přemýšlím, jak je možné, že se ti dva dali dohromady.
Většinou se totiž určité typy lidí přitahují (a o tom jsem mám dojem už článek napsala), vrána k vráně sedá. Co teda vedlo tyhle dva, na první pohled tak odlišní, aby se dali dohromady?
A opět to zní trochu povrchně... Ale vždycky uvažuju nad tím, co je na osobosti té jedinčky možná dvojky tak skvělého, že s ní/m chodí 11ka.
Jenomže čím víc se nad tím zamýšlím, tím snadněji docházím k závěru, že celá společnost má vytvořený jakýsi kastovní systém. A teď už nejde jen o vzhled, i když to je dost často, podle čeho lidé posuzují ostatní lidi na první pohled, když o daném člověku ještě nic neví.
Vždyť ... když říkáte o svém partnerovi rodičům, většinou se ptají kam chodí na školu, jak se učí a podobně. Posuzují lidi a škatulkují si je do svého vlastního kastovního systému podle toho co dělají, jak se tomu věnují, jestli jsou chytří, schopní a tak dále...
Člověk pak z toho celého má trochu dojem, že někteří jsou výš a jiní níž, že někteří jsou předurčeni k velkým činům zatímco druhý budou rádi, když zvládnou správně udělat popcorn. A takové uvažování je špatné, věřím totiž, že všichni lidi jsou si na světě rovni.
Většina z nás se narodila ve stejných podmínkách, do rodiny, kde je jejich rodiče mají rádi a opatrují je, dostalo se jim stejným příležitostem jako ostatním, tak proč se od sebe tak lišíme? Proč bychom se měli rozlišovat podle toho, kdo kam chodí na školu nebo jak vypadá? Proč bychom si měli myslet, že někdo toho dosáhne v životě víc nebo míň? Vždyť všechno tohle záleží na nás samotných, pokaždé, když uvidíme někoho, kdo je mnohem úspěšnější, než si my samy myslíme, že kdy budeme, měli bychom se pozastavit a říct si: Sakra! Jak toho dosáhl? Vždyť stejných výsledků bych mohl dosáhnout i já... A pak se do toho opřít.
Kastovní systém existuje zabudovaný jen v našem podvědomím a dokud budeme takhle rozřazovat lidi, budeme muset i zařadit někam sebe a pokud nepatříte mezi sebestředné narcisty, tak to rozhodně nebude na prvních příčkách a v tu chvíli se zde objevuje problém.
Proto smažme všechny tyhle rozřazení, přijměme teorii, že všichni lidé jsou si na světě rovni a začněmě přemýšlet nad tím, v kterém směru bychom se rádi zlepšili, abychom se stali tím člověkem, o kterém si myslíme, že je ideální.
Abychom dosáhli toho, že jednoho dne se zastavíme, ohlédneme se na tu cestu zpět, kterou jsme podnikly a řekneme si: Ano, dosáhl/a jsem toho, čeho jsem chtěl/a!
Abychom se samy jednou ocitli v té pomyslné vyšší třídě, ale nechovali se povýšeně a uznávali ostatní, že jsou na stejné úrovni.
Protože nejsou úrovně, nejsou ligy, nejsou levly, nic takového, jenom každý je trochu na jiné vzdálenosti od svého cíle a každý se vydává trochu jiným směrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat