Dneska jsem jela autobusem a cestou si četla. Jenomže jsem se nemohla stoustředit, protože hned za mnou mluvila jedna... ehm... postarší dáma se stříbrnými vlasy a to hoooodně nahlas. Nemůžu jí to ale vyčítat, možná už prostě jen měla věk, kdy jí dosluhují uši.
Normálně by mi to nevadilo, jenomže ona byla hrozně upovídaná, ale ve výsledku neřekla vůbec nic. Během dvou minut pětkrát (a teď nepřeháním, počítala jsem to), řekla, jak zítra jede do Jablonce, ale že teda ještě neví, jestli vůbec pojede, záleží na tom jestli bude pršet. A pak zbytek cesty probírala, jak teda bude a že by bylo nejlepší, kdyby svítilo sluníčko.
Její společnice, asi o trochu mladší (a nebo si barví vlasy, kdo ví), jen přikyvovala a ke konci cesty už jsem si všimla, že i klimbá.
Mám ráda upovídané lidi, mám ráda lidi obecně. Ráda si povídám a nevadí mi, když někdo mluví trochu nahlas... Ale prosím vás, když už něco chcete říct, prosím, ať to stojí za to! Protože jestli hodláte půl dne rozebírat zítřejší počasí a pětkrát zoopakovat, jak zítra jedete do Jablonce nakupovat, tak raději pomlčete. I ticho může být občas příjemné.
Vlastně, jednou jsem slyšela výrok, že ticho mezi dvěma lidma bude příjemné tehdy, kdy se stanou přáteli. A od té doby se nad tím zamýšlím a je to pravda. Když jdete ven s dobrým kamarádem, nemusíte si pořád povídat, nonstop, i když to může být zábavné. Občas prostě spolu chcete strávit nějaký čas, ale nemusíte pořád mluvit. Stačí, že tam jste, vedle sebe, a vnímáte se. Není to totiž takové to trapné ticho, kdy se s někým moc nebavíte nebo jste se teprve seznámili, tohle ticho je úplně jiné, spontánní a uvolněné.
Žádné komentáře:
Okomentovat