pondělí 17. srpna 2015

Cíl: aneb z nic nedělání bych asi zešílela

Práce šlechtí.
To je přece známý fakt!

Člověka, který doma pomáhá a člověka, který jen lelkuje a sleduje televizi, od sebe poznáte na první pohled. Jak? Jeden vám bude připadat sympatický, ten druhý tak trochu... Líný, neochotný, nemastný, neslaný. A tak trochu pesimističtější, méně veselý, pořád si na něco stěžuje. Možná je to jen předsudek, doměnka, kterou bych si neměla vytvářet, ale je to prostě způsob, jakým vidím věci já.

Když se nad tím tak ale zamyslím, vždycky když byli prázdniny a já neměla žádné plány, ke konci už mi začalo hrabat, protože do práce jsem se dobrovolně nehrnula. Prokastiovala jsem, jak jen to bylo možné a odkládala každou maličkost na nedohledné časy, dokonce jsem změnila slovo NĚKDY na NIKDY.
Chodila jsem od bedny k bedně a snažila se najít útěchu v zprofanovaných kýčovitých seriálech a telenovelách, hrála online hry a proseděla půl dne v pyžamu. Temná to historie moje.
Prvních pár dní, možná dva tři, to bylo ještě docela fajn. Prostě jsem si potřebovala odpočinout od školy, stresu a povinností. Tak nějak od celého světa.
Ale ke konci týdne už mě nebavilo vůbec nic, vtipy mi nepřišli vtipné, jídlo mi nepřišlo chutné a můj život neměl smysl. Člověk si pak říká proč vůbec vstávat, prožít znova ten samý scénář, shlédnout o jednu epizodu víc a těšit se rok na další sérii.
A to je přesně tak chvíle, kdy se normálně začnete těšit do školy. Je to svým způsobem změna prostředí, nějaké povinnosti, něco, čemu se nemůžete vyhnout a hlavně nějaký CÍL.

Z chvilkového potěšení se nedá žít pořád a přesto to tak většina lidí (a bohužel i já) má. Žene se za emocemi, zábavou, jdou tam, kde je největší sranda a dělají jen to, co je baví. Prokastinují a odkládají všechno na takzvané potom, jenom proto, aby si mohli užít toho chvilkového štěstí. Ale je to jako droga, jen slabší odvar, trvá jen chvíli a potom to už jde jenom z kopce.
Když si ale v životě dáme cíl, a je jedno, jestli tím cílem bude napsat sto článků na blog (mimochodem docela dobrý nápad) nebo naučit se vařit, umýt všechna okna v domě a tak podobně... Je to jedno, protože jediné na čem záleží je, abychom ten cíl splnili. V průběhu to bude těžké, nebude se nám chtít a možná to budeme chtít několikrát vzdát, ale tomu pocitu na konci se nic nevyrovná. Je to pocit uspokojení z dobré práce, jásáme z dokončené práce jak v reklamě na Hornbach a hned si tyčíme další cíle. A takhle se chovají v životě úspěšní lidé. Nebaží po chvilkových momentech, neženou se za emoci, ale snaží se dosáhnout něčeho, co pro ně má v životě smysl.

Řekněte si tedy nějaký cíl, do kdy ho splníte a jdetě na to! Protože jinak se stejně jako já ke konci týdne zlbázníte z nic nedělání a budete se těšit na něco tak banálního jako je škola. Nemám nic proti škole jako takové, ale trávíme tam až příliš času, který by se dal mnohem lépe využít.

Žádné komentáře:

Okomentovat